Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plzeňské soustředění dorostu SKMK

Na Plzeň!

Již dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že by bylo pěkné, kdybychom s dorostenci v rámci zimní přípravy vyjeli někam na soustředění. A když jsme jenom s jednou prohrou vyhráli podzimní část sezóny 2012 – 2013, o důvod víc. Ale kam pojedeme? Nabízelo se několik variant. První, oddílová chata v Rokytnici nad Jizerou. Ta by byla cenově nejpřijatelnější, bohužel musí se objednávat hodně dopředu. Při druhé variantě v podobě podnikové chaty ZS Sloveč v Tanvaldu v Jizerských horách byl problém stejný. Na konec jsem se rozhodnul pro třetí variantu. Byla to Plzeň a klub SSC Bolevec (Svaz Sportovních Clubů Bolevec). Tam jsem při mých studiích na vysoké škole chodil trénovat a znám tam už dlouhou dobu člena výboru. Areál Na Prokopávce v Bolevci nabízí všechno, co je na pořádné soustředění potřeba. V areálu je ubytovna, dvě velká hřiště, jedno malé s umělou trávou, prostorná hala a především restaurace. V okolí je mnoho různorodých cest, kam se dá vyběhnout. Můj kolega Tonda Píša a moji svěřenci s tímto nápadem souhlasili.

Samotný přechod od myšlenky k realizaci byla hodně dlouhá cesta. Vždyť jsme málem nikam nejeli, protože na ten samý termín se přihlásila i jiná mužstva. Ale díky tomu, že mě tam znali, dostali jsme přednost my. Každopádně o všem psát nebudu.

No a byl tu den D, 28. 2. 2013, den odjezdu. Vyrážíme po 17. hodině, směr Praha a dál Plzeň. Na místo přijíždíme kolem 19:45. Na místě nás vítá paní správcová, která k překvapení všech pochází z Lovčic. Rychle se ubytováváme a po stanovení rámcového denního režimu se jde spát. Byli bychom jistě mile překvapeni, kdyby i kluci. Bohužel tomu tak nebylo, museli jsme je kolem půl třetí zklidnit, protože někteří dělali při hraní karet takový hluk, že rušili i ostatní ubytované. Údajně i kvůli tomu jeden zaspal do práce. Ráno je snídaně v 8:00 a kupodivu jsou na ni všichni dorostenci včas. To jsem opravdu nečekal! Na snídani se všichni vrhli jako hladoví psi. Nedbali ani našich upozornění, že je po snídani čeká výkon. „Však na to přijdou sami, až jim bude zle.“ Řekli jsme si a nechali je v tom.

No a je to tady. Stojíme všichni venku převlečeni a chystáme se vyběhnout. Jenže před samotným výběhem je potřeba odklidit sníh s hřiště s umělou travou a pomoci s úklidem starých postelí. Po půlhodině zjišťuji, že vyhrnování není žádná sranda a strávili bychom s ním minimálně celé dopoledne. No nic, zbytek sněhu necháme na přírodě, je totiž +5°C, a vybíháme. Na prvních metrech se bláhově klukům chlubím, že to tu znám jako vlastní boty, ať běží za mnou. No a jak to tak bývá, tak cca po 200 metrech špatně odbočím a ocitáme se před polem. Chci se vrátit, ale kluci chtějí přes pole. Tak jdeme! Ano, tušíte dobře, většina zapadla do bahna. Nejhůře dopadl Jirka Štok, který v blátě ztratil obě boty a jen v ponožkách se musel vrátit na ubytovnu. Mají, co chtěli, já se chtěl vrátit. Díky bohu, už jsme na pevné cestě.

Vbíháme do kempu Ostende u Velkého boleveckého rybníka, bohužel není průchozí, tak se musíme vrátit. Znovu jsem za blbce. Kluci se mi smějí. Hlavně, že mají dobrou náladu. To proto, že stále netuší, co je čeká. Běžíme po nové asfaltové cestě okolo Velkého boleveckého rybníka. V polovině si dáme tři kratší sprinty a vbíháme do lesa. Zde mám pro kluky připravený 500metrový okruh s rychlými výběhy do kopce. Tady se bude lámat chleba. Někdo odpadá už po druhém kole, ale dobrá třetina se drží nasazeného tempa. Trenéři jsme celkem spokojeni! Po doběhu posledního a malém odpočinku, běžíme dál v klidném tempu okolo Malého boleveckého rybníka, okolo rybníku Košinář až k Seneckému rybníku. Odtud ty zdatnější běží na maximum k ubikaci, zbytek se mnou dobíhá volnějším tempem. Uběhli jsme něco málo přes 9 km. I přesto, že jsem chtěl uběhnout aspoň 15 km, jsme celkem spokojeni. Většina to aspoň odmakala poctivě.

Následuje sprcha a hurá na oběd. Nevěřili byste, jak jsou kluci v jídle vybíraví. Měli jsme hovězí guláš s těstovinami, ale jeden chtěl jenom těstoviny, druhý nechtěl maso, další nechtěl cibuli, no hrůza.

Po obědě jsme měli zamluvené velké hřiště s umělou trávou 4. generace (s tou gumou), abychom dali trénink s balónem a provětrali našemu gólmanovi rukavice. Jelikož hřiště je cca 2 km od našeho ubytování, tak byl před samotným tréninkem výklus. Jelikož jsme neopomněli před výklus zapojit i sprinty na krátkou i delší vzdálenost, měli toho kluci před samotným herním tréninkem docela dost. Ale nejeli jsme přece takovou dálku na trhání borůvek, ale abychom nabrali nějakou fyzičku!

Na umělce jsem si vzal na starost Matěje Fialu a dali jsme spolu gólmanský trénink. Zbytek si vzal na povel Tonda s Radečkem. Dali klukům balóny, aby si taky trochu kopli. Jsme přece na fotbalovém soustředění. Bohužel v polovině tréninku měla většina dorostenců křeče. Museli jsme tedy v tréninkovém napětí trochu povolit. No holt, když z nich na večerní výběhy po Městci chodila jen hrstka, není se čemu divit. Zbytek tréninku proběhl v pohodovém tempu. Hrál se fotbálek a poté, co jsem s Matějem skončil, kopalo se na bránu. No a byl tu konec této tréninkové dávky. Ještě se dostat ty 2 km na ubytování. Kdo ještě měl energii, tak běžel, ostatní šli vycházkou. Na ubytovnu jsme došli před 5. Hodinou. Dali jsme klukům volno, s tím, že se po půl šesté sejdeme a máme pro ně překvapení.

To bylo frkání, když zjistili, že překvapení je v podobě hodiny spinningu! Nejvíce mě dostal názor, že ani Barcelona nemá čtyři tréninkové dávky denně. Musím se svěřit s jednou věcí. To byste nevěřili, jaký byl problém zamluvit spinning pro 17 lidí na pátek na jméno Sobota. Připomnělo mi to jednu scénku s Felixem Holzmanem - tu, jak si šel koupit lístek do kina na filmy Včera dnes a zítra a na V sobotu večer a v neděli ráno.

Když ovšem kluci viděli mladou a pohlednou trenérku Markétu, protesty přestaly. No jo no, chlapi! Markétě jsem předem vysvětlil, že většina spinning nejela. Mají toho za celý den dost a aby nám dala něco na vytrvalost. A hlavně jsem se předem omluvil, že to je banda puberťáků, že to bude asi těžké. Vzala to s úsměvem na rtech. Prostě profesionálka. Za to, že měla s námi takovou trpělivost, musela několikrát z kola slézt a pomoci nám, jsem jí na konci upřímně poděkoval.

Po hodině a několika litrech potu (aspoň teda u mě, kdy ze mě pot neskapával, ale opravdu tekl), byl čas se vykoupat a vydat se zpět na ubytování a na večeři. Na večeři se každý těšil, byly slíbené kuřecí řízky. A byly prostě super! U večeře kluci skoro nemluvili. To byla vizitka toho, že se nám trenérům podařilo kluky utahat. „Ty budou spát jako batolata“, říkáme si a těšíme se na to, že bude v noci klid.

Ale jak se říká: „Nechval dne před večer.“ Co se vlastně stalo: Už jsme byli s Tondou na pokoji, když jsme dostali nápad vyfotit si kluky, jak jsou suprově utahaní! Potom co jsme vešli do prvního pokoje, bylo po dobré náladě. Dominik Douša seděl u okna a kouřil na pokoji! To byla taková drzost, že to neznalo hranic! Kdyby si aspoň někam zalezl, abychom ho neviděli. Ne, on je prostě frajer a musí to všem dokázat! Výmluva, že se mu nechtělo překračovat ostatní, je myslím docela absurdní. Na druhou stranu mě překvapila reakce ostatních spolubydlících, kteří mu v tom nebránili.

Možná si říkáte, že je to prkotina, ale tento incident poznamenal celý zbytek soustředění. Naše tolerance a shovívavost k určitým věcem u nás trenérů, byla na bodu mrazu. Jelikož jsme tým, tak to museli odnést i ostatní dorostenci. Kluci dostali za úkol do snídaně vymyslet formu trestu. Protože nevymysleli nic jiného než běhání, tak k běžnému tréninku dostávali i speciální tréninkové dávky v podobě výběhů. Toto sem píši především proto, abych vyvrátil domněnky, kterých se po našem příjezdu po Městci hodně rozmnožilo.

No a je tu další sportovní den. Je sobota. Začínáme tradičně snídaní. Dnes se tolik kluci nepřejídají, nejspíš se bojí toho, co je dopoledne čeká. Po krátkém posnídaňovém odpočinku čekáme všichni na nádvoří. Po několika sériích trestných výběhů a sprintíků vyrážíme znovu do okolních lesů. Pro dnešek mám vymyšlenou členitou trasu s relativně velkým převýšením. Hned po prvním kilometru se tvoří tři výkonnostní skupinky. První, bohužel pro mě, vedu já, protože by kluci zabloudili. V prostřední jede Tonda na kole a poslední má na starost Radeček. Po zdolání vrcholu jsou kluci v první skupině celkem v pohodě, jen já toho mám celkem dost. Dvouletá fotbalová pauzička je znát! Do dvou minut nás doběhnou i ostatní, tak pokračujeme.

Musím říct, že běžet do kopce je podstatě snadnější než z kopce sbíhat! Z kopce se musí brzdit, a to na unavené nohy není zrovna balzám. Každopádně všichni dobíháme celkem v pořádku, nikomu se nic nestalo. Máme uběhnuté sice jen 4 km, což je méně než polovina prvního dne, ale s daleko větším převýšením. U ubikace klukům říkáme, že pro ně máme další překvapení. Ty jejich vystrašené obličeje byste měli vidět! Před rozchodem jim sdělujeme jen hodinu srazu, a aby se ustrojili jako do cukrárny.

Přibližně za 45 minut nasedáme do aut směr centrum. Jedeme se podívat na fotbalové utkání starších dorostenců mezi Viktorií Plzeň a pražskou Spartou. O něm se dozvěděl pan Malaník. Na místo dorážíme v době, kdy je zápas v plném proudu. Jelikož je stav 0:0, nevadí to. Po nějaké době se na kluky obracím s dotazem, jak se jim to líbí. Většině ano, ale třetina fňuká, že je jim zima. „Jak je to možné?“ Ptám se. „Nemáme bundy, protože jste říkali, že pojedeme do cukrárny!“ Ach jo, jako se školkou!

Poté co Sparta dala ve druhém poločase Plzni dva góly, rozhoduji, že když jsme kousek od centra, tak se tam půjdeme dodívat. Část cesty pojedeme auty a pak půjdeme procházkou na hlavní plzeňské náměstí. Na parkovišti u nákupního centra kluky nejvíce zajímá McDonald. Opět mi to dává celkem práci jim vysvětlit, že tu nejsou na školním výletě, ale na soustředění. Přibližně po 7 minutách jsme na náměstí Republiky a dáváme půlhodinový rozchod. Nabízím výstup na nejvyšší kostelní věž v ČR, která je na chrámu sv. Bartoloměje. Ale z 15 kluků mají zájem jenom 4. Jde s námi i Radeček a pan Myška. Ostatní ani netuší, o co přišli! Těch 602 schodů (tam i zpět) a 45 Kč za osobu za ten výhled jistě stálo! Na místě srazu jsme naštěstí všichni, tak hurá na oběd!

Po obědě nás čeká hala. V hale to moc nehrotíme a hrajeme jen fotbal. Musím říct, že kluci celkem makali a hra měla slušnou úroveň. Asi si něco z toho dopoledního fotbalu vzali. V hale válčíme přibližně dvě hodinky. Potom následuje klasika v podobě hygieny a večeře. Ovšem po večeři máme další plány. Protože kluci až na výjimky makali, mají už delší dobu slíbenou „noční Plzeň.“

Plán je takový: Pojedeme tramvají na námětí a tam se rozdělíme na dvě skupiny. První půjde pěšky s Radečkem zpět a druhá se půjde se mnou podívat na největší diskotéku v Plzni. Ta je kousek od náměstí. Jak vypadá největší diskotéka v Plzni? Popravdě, nevíme. Protože už je nějaký pátek zavřená…. No jo no, jsem z Plzně přece jenom přes tři roky. Tak aspoň půjdeme někam do baru. Když tu najednou přijde SMS od první skupiny, že se po cestě stavili v discoklubu Arena. Psali, že to tam žije, minimálně 250 lidí a super hudba.

Není na co čekat, jdeme! Moc té zprávě sice nevěřím, ale podřizuji se většině. Na otázku, za jak dlouho tam budeme, odpovídám, že do 10 minut určitě. Po půl hodině dorážíme na místo. Sál diskotéky byl slušně zaplněn, zvláště poté, co se příchodem nás dvanácti počet účastníků zdvojnásobil. No nic, tak dáme pár drinků a kolem druhé hodiny ranní jdeme bydlet. Na ubytovně ještě čekám na chodbě, abychom nerušili noční klid. Kluci jsou v pohodě, je klid. Musím říct, že mě tento večer mile překvapili.

A je tu poslední den, den odjezdu. Bohužel po snídani na celý tým čekají tresty, které si chlapi v průběhu soustředění vykoledovali. V číslech to je 310 dřepů a nespočet výběhů do kopce. Po třicátém jsem to přestal počítat. Kdyby celý pobyt tak neremcali a nesnažili se některé zadané úkoly obejít, nemuselo to být. Po splnění všech trestů dáváme ještě fotbálek a pak hurá na poslední oběd.

Abychom si ještě tu Plzeň trochu užili a trochu se zregenerovali, jdeme do bazénu. Zde na nás čeká vířivka, tobogán a velký 50 m bazén. A to je už poslední tečka za tímto naším soustředěním. Teď už nás čeká jenom dálniční šeď na cestě domů.

Toto soustředění bych shrnul asi takto: Nevím, s jakým očekáváním kluci jeli. Byl jsem ale hodně překvapen, že se kluci po prvním dnu divili, že hodně běhali a byli pořád v zápřahu. Poté, co se v sobotu ráno ptali, jestli bude nějaký volný den, neměl jsem slov. Dalším překvapením pro mě byl nepochopitelný paradox. Jedno z pravidel v týmu je, že když dělá problémy jeden, trest v podobě určitého cvičení dělají všichni. Jsme prostě tým. Když ovšem dělá problémy pouze jeden konkrétní hráč, čekal bych, že ho spoluhráči sami umravní s tím, že jen kvůli němu nebudou cvičit.

Bohužel v našem týmu to tak není. Ba co hůř, remcají, že trenéři nedělají rozdíly a necvičí jen ten konkrétní jedinec. Pro mě těžko pochopitelná věc. Ale jen abych nekritizoval. Velice mě překvapili především David Klecar, Jaromír Černý, Jakub Čížek, Matěj Fiala, Jaroslav Dufek a Jan Senohrábek. A samozřejmě i náš kapitán Jirka Novotný. Tito kluci bez velkých řečí a výmluv celé soustředění naplno odmakali a bylo na nich vidět, že opravdu přijeli něco pro sebe udělat. Díky kluci!

Velký díky za soustředění patří panu Michalovi Syrovému za jeho nemalý finanční sponzorský dar, který v celkovém součtu nebyl v rozpočtu zanedbatelnou položkou. Dále děkuji jmenovitě pánům Antonínovi Malaníkovi ze SOU Městec Králové a Miroslavu Myškovi za zajištění dopravy, za technickou pomoc a především za jejich ochotu strávit celé soustředění s námi. Poděkování za finanční a materiální podporu patří i oddílovému výboru SK Městec Králové. V neposlední řadě na tomto místě děkuji všem rodičům hráčů dorostu. Bez jejich svolení, pochopení a finanční pomoci by se toto soustředění neuskutečnilo. Poděkování si zaslouží i moji asistenti Antonín Píša a Radek Libánský, bez kterých bych se určitě neobešel. Chlapi, byli to občas nervy, ale snad to stálo za to!

Lukáš Sobota, trenér

Odkaz na fotogalerii ze soustředění ...